Jaké to je žít ve tmě? Cítí nevidomí lidé strach? Jak se o sebe dokážou postarat? Uvařit si, obléknout se či bezpečně projít? Na takové otázky je těžká odpověď. Nic není lepšího, než si tmu vyzkoušet na vlastní „oči“.
V únoru jsme v 5.B začali s projektem Zmizelé světlo. Přečetli jsme několik článků, prohlédli si obrázky, diskutovali o životě ve tmě. O lidech, kteří nevidí. A nakonec se do tmy vydali i sami.
S šátky na očích děti vydržely celou hodinu. Během té doby se zkusily orientovat ve třídě, podepsat se, napsat krátkou větu a nakonec vyrazily po schodech dolů do šatny, aby si vyzkoušely, jak nelehké je odemknout zámek u té správné skříňky, nazout si své boty a oblečení.
A výsledek? Vůbec to nebylo snadné. „Nejhorší bylo projít širokou chodbou u ředitelny. Tam jsme neměli čeho se držet, nebylo tam zábradlí a stěny byly někde v dálce,“ shodly se děti, když měly zhodnotit své pocity. „Vnímali jsme jen zvuky a vždycky jsme se snažili něčeho dotýkat, báli jsme se, že do něčeho narazíme,“ dodaly.
Neviditelná výstava
Na začátku dubna jsme se rozhodli vyrazit na Neviditelnou výstavu do Prahy. Už předem jsme trochu věděli, co nás čeká. Jedna část výstavy nás poučila o všemožných pomůckách, které nevidomí lidé používají, například jak rozpoznat bankovky nebo jak číst Braillovo písmo.
Nejvíc jsme se ale těšili na dobrodružnou výpravu: na hodinový zážitek při procházení ve speciálně vybavených a zcela zatemněných místnostech. Nebylo vidět ani na vlastní špičku nosu! Vyzkoušeli jsme si, jak se pohybovat v bytě, ruchu města i v lese, jak se umýt či zapnout mikrovlnnou troubu, jak zaplatit za džus. A to vše za trpělivého doprovodu nevidomého průvodce. Ten se nebál ani našich všetečných dotazů a my se dozvěděli o jeho životě všechno, co jsme zjistit chtěli. A bylo to opravdu velmi zajímavé povídání...
(ben)